top of page

Kde to všechno začalo? Aneb dnes je to 6 let tvorby!

Aktualizováno: 16. 3. 2021

Všechno souvisí se vším... nebo mám alespoň ten dojem. Jedno je však jasné, vždy tu byla vášeň pro hry a touha něco tvořit. A tak to nejspíš nemohlo dopadnout jinak.


V září 2004 vyšlo The Sims 2. Myslím, že tehdy jsem hru měla velmi brzy po vydání, ale ještě jsem netušila v co se to nakonec vyklube. Pochopitelně jsem se těšila na nový obsah a nervózně očekávala každý další datadisk či dodatek, který stejně přišel s několika-denním zpožděním, a kdo si to vyžral nejvíc? Moje máma, která musela mou nedočkavost jednou za pár měsíců snášet. Vlastně nemusela, ale snášela, a já jsem ji za to svým způsobem vděčná.


Oficiální obsah mi však velmi brzy přestal stačit a tak jsem se vydala cestou downloadů - obsahu vytvářeného komunitou volně ke stažení. Z těch se brzy staly stovky složek, zálohování na CD/DVD a nakonec i blog. Respektive s hledáním downloadů jsem narazila na pár českých blogů založených s pomocí blog.cz, o kterém jsem zjistila, že byl založen někdy v srpnu 2005. Narazila jsem na něj v době, kdy byl ještě poměrně v plenkách. I přes to však už existovaly desítky blogů. Některé věnované emo "hnutí", jiné osobnímu psaní, sloužily jako deníček, a velký boom zažívaly blogy věnované právě hře The Sims 2. Tam jsem hledala inspiraci co se stáhnutelného obsahu týče. Bylo to česky, bylo to srozumitelné a navíc to bylo tak nějak všechno na jednom místě.


Čím dál více takových blogů mi přišlo sympatických a spolu s nimi i jejich autoři, tedy povětšinou samozřejmě autorky. Ty byly z mé generace nebo o pár let starší. (Škatulka kolem 11 - 16 let, já měla cca těch 13) Mezi čtenářkami jsem se začala projevovat, jejich práci chválila a tak nějak zapadla do komunity. Nakonec se zrodil nápad si takový blog založit sama. Tehdy jsem si říkávala Dizzie, blog byl nejspíš Dizzie-sims / Dizziesims nebo něco podobného ražení. Vy, co sledujete streamy jste možná zaregistrovali, jak jsem procházela archívy internetu a hledala ho, bohužel po něm pravděpodobně nic nezbylo. Na něm jsem psala své dojmy z datadisků, různé updaty, tvořila grafiku, vystřídala desítky designů, které jsem pak pomáhala tvořit pro méně graficky zdatné autorky a nakonec se podílela o další várku downloadů, které jsem vyšťourala v hlubinách internetu pro změnu já sama. A taky psala svůj vlastní simíko-komix, kde se s každodenními problémy potýkala hrdinka jménem Erika. To jméno se mi líbí do dnes, ale o čem to přesně bylo už nevím. Taková ty klasická dramata, problémy ve škole, první lásky a kdo ví co ještě.


Second Life
Takhle nějak vypadal začátek v Second Life

Asi se ptáte jak to sakra souvisí s tvorbou videí a streamy. Nebojte, k tomu se dostaneme. Díky blogu jsem se totiž seznámila se Slovenkou jménem Daniela, která mi řekla o jakémsi Second Life. Tehdy to byl revoluční nástroj pro podnikání ve virtuálním světě - cokoliv co v něm bylo, bylo vytvořeno uživateli a ti si tím mohli vydělávat. Do Second Lifu jste mohli peníze nejen dávat, ale i získávat zpátky. Virtuální měna, tzv. Lindeny se daly směnit za dolary a do dnes jsou lidi, kteří si třeba "velkoobchodem vlasů" pro avatary (postavy) vydělávají miliony. A takhle to bylo se vším, co Vás jen napadne. Oblečení, pozemky, animace, textury, nábytek, programování, nakonec i eroticky laděné regiony, zážitková místa, kluby, diskotéky, poklidné parky a mnoho dalšího. Asi není třeba dodávat, že jsem tomuto světu propadla natolik, že jsem se rozloučila s blogem.


Krom vydělávání a utrácení se v něm mohl člověk i seznámit. Do teď pamatuju desítky lidí, kteří si po práci Second Life na večer zapnuli, na 2 - 3 hodinky navštívili virtuální taneční klub (ten náš se jmenoval Tornado Club) a tam si společně povídali přes textový chat či ten hlasový. Někteří se seznamovali jako na seznamce, jiní se bavili. Dělali blbosti, zvelebovali si své bydlení i svého avatara a flákali se po obchodech či fotili pěkné momentky na zajímavých místech. Tehdy toho byl flicker plný a pravděpodobně je do dnes. Každopádně co mě přimělo se na Second Life vybodnout a donutilo mě jít dál? Jednou jsme se s mou tehdejší partou nepohodli. Ukázková telenovela. Nemá cenu to rozebírat, ale asi to znáte z okolí. Dva kluci, nejlepší kamarádi, se zamilují do stejné holky. A navíc přes internet. Průser. (:D)

Začala jsem tak hledat náhradu na vyplnění toho volného času, co najednou vznikl. Ve škole se v mé oblíbené skupince nerdů probírali pouze dvě věci. CSko a WOWko. A já neznalá těchto věcí tyhle dva kusy zaměnila. Při otázce, zda WOWko nechci zkusit, jsem odvětila "ale já střílečky nehraju". Tak jsem ho teda zkusila. Stáhla jsem si TBC a pustili jsme se s tehdejším nejlepším kamarádem do hledání českého serveru pro nás. Vystřídali jsme jich asi 15. Ne, opravdu. Já si udělala mága jménem Repulsive a kámoš měl druida. A pokaždé, ale opravdu pokaždé, když došel k levelu 20, se najednou uráčel rozmyslet, že tenhle server mu nevyhovuje. A takhle to bylo pořád. Zaregistrovali jsme se, založili postavy, tak tak stihli dolevelit na dvacítku a přešli zase na jiný server. Matně si pamatuju, že tam zazněl i czechwow. Na tom jsem naše společné poznávání světa WOW utnula. Řekla si, "na tohle ti chlapče teda pěkně kašlu" a šla hledat server sama. Největší český ideálně. Řeč je o TwinStaru. A rok, kdy jsem se tam zjevila? Něco kolem druhé poloviny 2009.


Při zakládání postavy jsem si řekla, že Repulsive je přece jen trochu nesrozumitelné a nezapamatovatelné a tak jsem si po nějaké době marné snahy jméno nechala vygenerovat. Vylezlo mi nějaké Roen nebo něco na podobný způsob. Já to trochu poupravila na Roaan a sáhla po druidovi, protože mě hrozně zajímalo, co že to na něm vlastně ten kámoš vidí. TBC přešlo na WOTLK a já ještě před úderem osmdesátky měla přislíbené místo v jedné PVE guildě. Jmenovali se DragonSlayers a já u nich byla od začátku do konce. Následovaly roky úmorného progressování do noci, vysoké nároky na hráče, příprava, taktiky. Zkrátka se to celkem hrotilo, a to mě po nějakých 5 letech a pomalém přesunu na CATA, přestalo bavit. Jo, už jsem toho komandování měla plné zuby. Myšleno s nadsázkou. Tehdy jsem tím žila, našla si desítky skvělých přátel a byli jsme tam všichni dobrá parta. Jasně, vždy se najde nějaký blbec, ale tak to chodí všude.


Teď však vyvstává otázka, jak jsem se teda od WOWka dostala k videím. Je to prosté. Jednoho večera jsme se bavili v guildě o hrách. A já si nemohla vzpomenout, jak se jmenuje jedna starší střílečka z mého dětství. "Poptej se na Twinstar fóru" poradili mi. Tak jsem založila vlákno nebo možná napsala do již existujícího vlákna "hledám hru podle popisu". Něco sesumírovala a trefili se hned v prvním tipu. Bylo to Soldiers of Fortune a já si šla pro jistotu vyhledat screeny. Místo screenu na mě na Googlu vyskočila videa a mě to přišlo jako ještě lepší způsob, jak si hru ověřit a připomenout. Byl to Let's Play a já s velkým podivením sledovala, jak nějaký Anglán komentuje svoje hraní. Nechápala jsem co se děje. YouTube, však to je jen plné písniček.. nebo ne?! Byla jsem zvyklá od spolužaček, že si tam chodívají pouštět písničky a vůbec tam za tímto účelem nechodila. Vlastně za žádným. Vůbec jsem neměla potuchy, že je tam i něco jiného.


A tohle dělá i někdo u nás?


Hledala jsem a objevila. Kanál BraienAndy a jeho průchod Soldier of Fortune (vydával to v roce 2011). A pak to byl průchod Silent Hillem, skrze který jsem objevila kanál zdepapepa a ostatní tvůrce tehdejší komunity. Časem začaly frčet hororovky a velký boom zažila Amnesia, která se dala díky Custom Stories ždímat a ždímat. Skrze tu jsem narazila na ještě jednoho pro mě klíčového tvůrce. Byl jím DJMorfar - Švéd, co natáčel anglicky. Dokonce jednu dobu spolupracovat s PewDiePiem, ale nikdy to nedotáhl tak daleko. Měl a vlastně má kanál plný Amnesie, Custom Story a Modifikací do ní. Tam jsem se dozvěděla, že existuje mód White Night a dají se se hrou dělat přímo zázraky.


Tu a tam mě napadlo, že by mě takové natáčení taky mohlo bavit. Že bych si tím vlastně mohla splnit nějaké herní resty, o kterých jsem vlastně neměla za dob WOWka ani potuchy a nebylo by to jen obyčejné hraní, ale i něco kreativního k tomu. Jedno mi bylo jasné, chtěla jsem to dělat tak, jak by mě to samotnou bavilo sledovat. (A to platí do dnes.) Zkrátka celé průchody her s poklidnějším a troufám si říct i s inteligentním komentářem. HA HA! A když jsem se pak rozmýšlela o tom, co teda bude tou první hrou, kterou natočím, zabrousila jsem se inspirovat zpátky na kanál Morfara. Byl leden 2014, na konci předešlého roku vyšla zbrusu nová modifikace do Amnesie - Premonition a vypadala parádně. U nás o ní nikdo pořádně nevěděl a tak jsem toho chtěla využít. Od nějakého 9. 1. jsem začala natáčet, nahrávky sestříhala, a 17.1. pak vyšel první díl. Ohromně mě to bavilo a chytlo. A když jsem se pak po dohrání této modifikace šla mrknout k Morfarovi, jestli už to má také dohrané a jak to vlastně celé prožíval, protože jsem si to u něj nechtěla spoilerovat a sledování tak odložila, tak mě čekal šok. Místo dalších dílů jsem se dozvěděla smutnou zprávu. Už ji nikdy nedotočí. 30.1. jeho přítelkyně veřejně oznámila, že zemřel.


Ale přejděme k něčemu veselejšímu. Jak první natáčení probíhalo? S tehdejším notebookem, který měl v sobě věčně přehřívající se AMD procesor a GPU 630m jsem naložila následovně. Položila jsem ho na tlustou encyklopedii, na postel. Sedla si před ni. Místo webky na mě mířil mobil - tuším, že tehdy ještě Nokii 700, která seděla na hromadě knížek a byla pochybně podepřená. Mikrofon jsem použila z tehdejšího headsetu a během natáčení zjistila, jak je u mě sezení při hraní nepřirozené. Za chvíli mě chytaly křeče do zad, brněly mi nohy a měkký podklad mému provizornímu "studiu" taky moc nepomáhal. Za mnou bylo vidět žlutě natřené topení, já byla nervózní a modlila se, aby všechno pořádně vyšlo. A vyšlo. Bylo to publikovatelné a na tu dobu i celkem koukatelné. Jasně, plynulost byla ten tam, kvalita zvuku děsná, mé vyjadřovací schopnosti nechvalné, ale byla jsem z výsledku nadšená. Měla jsem radost a začala vše pečlivě uploadovat na YouTube kanál, který se nemohl jmenovat nijak jinak, než MsRepulsive.


Vím, že vznik mé přezdívky jsem vysvětlovala několikrát přímo na streamu a jednou v informačním MimoMísu videu na YouTube, ale pro neznalé tuto historku zvěčním i tady. Jste náctiletá holka, hledáte novou přezdívku, protože se chcete od vaší Dizzie-sims kariéry distancovat, ale nic Vás nenapadá. Tehdy, když jsem ještě blogovala a občas zašla někam na chat, mě napadlo si nick jednoduše vygenerovat. Hrozně se mi tou dobou líbil gothic styl. Dámy v černém, s tmavým líčením. Bylo to správně temné a jiné.. a hlavně to NEBYLO emo! (:D) Ale zpátky k věci. Vyhledala jsem nějaký gothic name generator. Chtělo to po mě reálné jméno, tak jsem ho i s příjmením zadala. A vylezla mi dvě slova. To první si už nepamatuju, ale to druhé - nejspíš myšleno jako příjmení, bylo Repulsive. Tehdy jsem v angličtině dost plavala a nevěděla jsem, co to znamená. Ne, že bych na tom byla dneska nějak znatelně líp - na jazyky jsem opravdu antitalent. Nechala jsem si to teda přeložit a vylezly významy jako "odpudivá, odporná". Prvně se mě to trochu dotklo. Já a odporná? No dovolte! Jenže ono když člověk chodí na chat a tam vidí slečny pod přezdívkami jako PinkHanulka, Sweetie007, SweetAnna, LovelyJen a já nevím, co ještě vznikalo za bizáry, tak si řekne, že to vlastně není tak špatné. A navíc, svět opravdu není růžový a dějí se v něm i ty pěkně hnusné věci. Tehdy jsem to nechala uležet, ale když jsem pak dřepěla u zakládání kanálu na YouTube a měla vymýšlet jeho název...Vzpomněla jsem si na Repulsive. Aby se dalo poznat, že jde o holku, přidala jsem Ms - což měl být neurčitý titul a může vyjadřovat jak slečnu, tak i paní. Alespoň tehdy to tak v té definici stálo... A nebo já ji tak pochopila. A ano, někteří to poznali, a jiní mi, třeba při předávání diváků při hostingu, řeknou stejně MistrRepulsive. (:D) Co už. Neměnila bych.


Ale zpátky k natáčení. Tento koníček mě velmi intenzivně bavil přes 3 roky. Videa vycházela téměř každodenně, předtáčela jsem na období nemocí a dovolených. Plnila jsem si resty v podobě point-and-click adventur, které by mě bez komentáře tolik hrát nebavily, a díky divákům jsem přicházela na nové hry do budoucích sérií a rozšiřovala seznam toho, co si chci a musím zahrát. Bez tohoto kanálu bych si pravděpodobně nikdy nezahrála Posla Smrti ani Sybérku. Určitě bych je u někoho viděla. Ale nezahrála si je. Avšak to stále nebylo to hlavní. Především jsem konečně mohla hrát hororovky. Věřte tomu nebo ne, nebyla jsem schopná zapnout nic. Bála jsem se... tedy, byla jsem posraná až za ušima. Zapla jsem hru, na minutu, někdy na dvě, koukala kolem sebe, ozval se divný zvuk a já to šla rovnou odinstalovat. Záviděla jsem všem těm ostatním tvůrcům, že si tenhle úžasný žánr mohou zahrát. Že to zvládnou. A tohle byl druhý důvod, proč jsem se do natáčení pouštěla. Představa nejen toho, že by mě to mohlo pekelně bavit, ale že si i konečně zahraju hrůzostrašná dílka se zajímavými příběhy. Že jsem konečně našla důvod, proč hru nevypnout. Proč ji dotáhnout do konce. A ikdyž to mnohdy byly hodně krušné chvíle, nedohrávala jsem hry jen velmi vzácně. 


Během natáčení jsem se samozřejmě nevyhla poznávání dalších kanálů a navazování kontaktů s kolegy. První to byl Twingate, u kterého jsem žrala jeho podání a komentář u strategií. Ten se mi pak ozval pod jedním z mých videí a to byla další motivace do natáčení. Postupně jsem pak narážela na jednotlivce srdcařů, milovníků her i hraní samotnýho (promiň Helly, já musela :D) a zkrátka na lidi, kteří natáčení brali a prováděli podobným stylem jako já nebo jako stará garda. Dali si záležet na přípravě, měly smysluplné poznámky k dění ve hře. Občas zavzpomínali nebo zavtipkovali. Zkrátka šlo vidět, že vědí, co dělají a mělo to hlavu i patu. Všechny je najdete na mém YouTube kanále zmíněné v bočním panelu doporučených kanálů. Takových, co by mi sedli, však byla menšila. Obecně mám problém, že mi lidi moc často nesednou. Něčím mi lezou na nervy nebo si s nimi jednoduše nerozumím. Když jsem však narazila na někoho, kdo mi padnul do oka, věděla jsem to většinou od prvního momentu. Ať už to byl Twingate, Hellhouse a spol, Domík nebo teď malyBobr na twitchi. Možná je to tím, že jsem se nikam na sílu necpala a ozývala se opravdu jen ve chvíli, kdy jsem měla co říct, což mi zůstalo do dneška.


Nápad začít streamovat se zrodil během prvního půl roku natáčení. První přítel, se kterým jsem se seznámila právě v oné guildě ve WOWku, mi jakožto nadšenec do COD série, ukázal streamera Mazarin1k na twitchi (tuším, že tam tou dobou čerstvě přešel z YT). Byla to první osoba, kterou jsem formou živého vysílání sledovala. Líbil se mi jeho projev, přístup k životu a také to, co se svými diváky na streamech probíral. A u Maziho jsem zůstala do dnes. Vyšla nová hra a hraje ji? Jdu se podívat, co na ni říká. Nehraje, ale stříhá něco do práce? Nevadí, bude to fajn zvuková kulisa k mé vlastní tvorbě. I teď, když píšu tyto řádky mi běží na pozadí jeden z jeho záznamů. Zažila jsem jeho přítelkyně, rozchody, stěhování, sestěhování s Káťou i pořízení jejich psa Kappy. (Což zní děsně úchylně a stalkersky :D, ale opravdu je to kus života) A přesto se do jeho komunity moc nezapojuju. Byla jsem tam mlčky v době starého dobrého jádra, byla jsem tam před dvěma lety, jsem tam teď a budu pravděpodobně tak dlouho, dokud s tím nakonec sám Mazi nesekne. Ale to jsem trochu odběhla od tématu.


Takže ještě jednou - nápad začít streamovat se zrodil během prvního půl roku natáčení. Opět to stálo na tom, že se mi zalíbilo, jak to dělá někdo jiný. (ano, Mazi) Navíc se mi líbila ta možnost živě komunikovat s diváky. Komunita twitche se mi také zamlouvala, ale je potřeba podotknout, že jaký streamer, taková komunita. Jinde to mohlo být o kapku toxičtější, volnější, vulgárnější. Však to znáte. Dnes je to vidět několikanásobně víc. A nakonec mě oslovilo to, že nemusím výsledek editovat. Nemusím do každé půlhodiny až hodiny hraní narvat dalších asi 6 hodin editace, renderu a uploadu. O nezdárných pokusech a technických problémech ani nemluvím. Jasně, nebudu to mít tolik pod kontrolovou, ale o tom to asi je. O té spontánnosti, momentálních myšlenkových pochodech, rozpoložení, odezvě na diváky a je to vlastně úplně něco jiného. Částečně se s tímto jakožto tvůrce, co dospíval na tvorbě pečlivě natočených videí a mohl jakýkoliv nezdar vystřihnout, srovnávám do dneška. Je to však každým odstreamovaným dnem lepší. Ale zpátky k tématu. Na vysněné streamování nebyl stroj. Tehdejší přehřívající se notebook, na kterém jsem začínala, opravdu neměl HW na to, aby utáhl stream i hru zároveň. A jestli ano, tak jsem nevěděla jak jej nastavit. Neuměla jsem v tom chodit. Pak jsem to jednou zkusila přes novou střihovou kartu, ale kvalita byla nekoukatelná a pokusům o stream na nějakou dobu odzvonilo.


Podle twitchtrackeru proběhl první stream na twitchi 19.8.2016. Byl to stream pravděpodobně probíhající zároveň i na YouTube díky Restream platformě. Streamujete na jednu platformu a ta to větví na platformy, které si vyberete. Do té doby pár streamů proběhlo i na YouTube, ale byly velmi vzácné a nahodilé. Jednou třeba 5 streamů do měsíce, jindy 2 měsíce bez streamu. Bylo to příjemné pozvolné poznávání. A já si během toho začala pomalu uvědomovat, jak mě taková činnost dokáže bavit a naplňovat, a i když to tak dneska nemusí vypadat a Vy víte, že mi občas rupnou nervy, tak si troufám tvrdit, že mě streamování baví a naplňuje jako nikdy předtím. V únoru 2020 to budou dva roky nepřetržitého aktivního streamování. A rozhodně to v nejbližších pár letech jen tak zabalit nehodlám.


Určitě by se dalo napsat o mnoha dalších věcech, ale to nejdůležitejší co mě aktuálně napadlo a mělo být řečeno, by tu mělo být. Už tak je to dlouhé jako blázen a prokouše se sem jen opravdový zvědavec. Děkuju Ti milý zvědavče či milá zvědavko za přečtení! :)))


Na závěr chci poděkovat mé komunitě. Ať už to byli diváci, kteří přešli z YouTube, i když byl pádný důvod se na mě vyprnout, ale neudělali to. Chci poděkovat všem co to se mnou vydrželi roky, novým členům sekty, kterým jsem se zdála z nějakého nepochopitelného důvodu sympatická a vracejí se. A také chci poděkovat mojí mámě. Protože se nestalo ani jednou za celou dobu, co se s jakoukoliv tvorbou potýkám, že by mě od ní odrazovala. Nikdy neřekla, že to nemá smysl nebo cenu. Nikdy jí nepřekáželo hraní her jako takové, ba naopak mě v tom podporovala a vycházela mi vstříc, kde to šlo. Zkrátka děkuju, že to dělat můžu a našla jsem si svůj momentální smysl života. (MEH, Repulsivka je sentimentální

Kdo to dočetl až sem, je pádlo!

225 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page